Volejbal už hrát neměla, teď je na vrcholu. Šťastné náhody, usmívá se Pavlová

NAVZDORY | Jako kdyby sladkých příběhů v jejím sportovním životopisu bylo málo, pořád přibývají další. Zkraje července volejbalistka Silvie Pavlová s českým národním týmem slavila po finále Challenger Cupu na Filipínách postup do prestižní Ligy národů, to už měla pár týdnů v kapse i smlouvu s ambiciózním Prostějovem, kam ji po sezoně strávené v německém Erfurtu přitáhl trenérský nestor Miroslav Čada.

"Vzhledem k tomu, jaký tým pan Čada v Prostějově skládá, nebyl žádný důvod odmítnout. Máme velký potenciál a doufám, že ho společně využijeme. Nejlépe až k titulu," hlásí sedmadvacetiletá blokařka.

Přitom není tak dávno doba, kdy jméno Pavlová z volejbalových statistik vymizelo. V rodném Českém Krumlově začala pod vysokou sítí poměrně pozdě, ve dvanácti letech, a jak sama říká, byla to láska na první dotek.

Postavu měla ideální, odmala vrstevnice převyšovala a trenéři zbystřili. V Českých Budějovicích už v patnácti zkusila extraligu kadetek, brzy se přesunula do juniorské kategorie. Jenže pak?

Končím! Oznámila nečekaně…

"Chodila jsem na gymnázium, dostala se na vysokou školu v Praze a rozhodla se věnovat především studiu. Dva roky jsem volejbal vůbec nehrála," ohlíží se Pavlová.

K přednáškám a zkouškám na Vysoké škole chemicko-technologické přidala občasné pohodové pinkání na písku, nepočítala, že by se k velkému volejbalu vrátila. "Sport jsem odsunula na druhou kolej. V Praze jsem nikoho neznala, ani jsem nevěděla, kde bych mohla hrát. Ale pak mě oslovila kamarádka, že v prvoligových Řepích potřebují blokařku. Tak jsem to zase zkusila," líčí.

A stará láska ji znovu pohltila.

Bylo jí třiadvacet, z Řep se plánovala přesunout do Střešovic, kvalitnějšího prvoligového klubu. Jenže šťastných náhod přibývalo. V létě pomáhala v Dřevěnicích na volejbalovém kempu Lubomíra Staňka, kde ji oslovil Radim Vlček, kouč extraligového Přerova. "Zrovna hledal do týmu blokařku a já kývla." Volejbalový comeback byl dokonán.

Ale ani studium neošidila. Po dvou letech na VŠCHT se přesunula na Českou zemědělskou univerzitu. Vlastně ji trochu nahrála covidová doba, která ochromila běžný život v republice. "Poslední semestr bakalářského studia byl online, takže jsem mohla dělat školu na dálku. Psala jsem bakalářku, připravovala se na státnice, do toho hrála extraligu v Přerově," popisuje pestrou každodenní náplň.

A protože s jídlem roste chuť, po jedné sezoně na Hané zkusila Pavlová první zahraniční štaci. Ve Vídni, kde hrál volejbal také její přítel. S tamním Sokolem si zahrála finále rakouské nejvyšší soutěže, na další sezonu posílila ambiciózní Linec a s ním loni na jaře dosáhla na ceněný triple - vítězství v lize, poháru i superpoháru.

"Měla jsem zajištěné bydlení, stravu, pojištění. Mohla se věnovat jen volejbalu," pochvaluje si povedený rok, díky kterému neunikla ani pozornosti řeckého kouče českého národního týmu Jannise Athanasopulose. Jenže první pozvánka na reprezentační sraz přišla v hodně náročném období.

"Po bakaláři jsem na ČZU pokračovala v dálkovém inženýrském studiu. Řekla jsem si, že ty čtyři semestry už prostě musím zvládnout. A pozvánka přišla zrovna v době, kdy bylo před státnicemi. Takže já jela na svůj první reprezentační sraz, z něj si odskočila na státnice a zase se vracela. A ještě jsem se trenérovi chtěla ukázat v co nejlepším světle," směje se Pavlová.

Všechno klaplo, dnes má v kapse vysokoškolský diplom, s národním týmem si zahrála na loňském mistrovství Evropy, zkusila Zlatou evropskou ligu, před pár týdny nechyběla u triumfu v Challenge Cupu v Manile. "Jak se slavilo na Filipínách? Až do rána," prozrazuje nadšeně.

"Postup do Ligy národů je obrovský úspěch a jsem hrozně vděčná, že jsem mohla být součástí týmu. Bylo to neuvěřitelné. Povahově jsme si všechny sedly, na hřišti nechaly všechno a prožít to všechno společně je něco, čeho si moc vážím," míní Pavlová.

Sama píše skoro pohádkový příběh. Nebýt souhry osudových setkání, volejbal už zřejmě vůbec nehraje. A třeba byste ji dnes potkali v laboratoři u mikroskopu při výzkumu pěstování rostlin.

"Teoreticky bych mohla dělat kdekoliv v zemědělství. Diplomovou práci jsem měla na téma působení melatoninu na rostliny při klíčení s různými faktory sucha," přibližuje, ale zároveň má i jiné civilní plány. "Táhne mě to k dětem, ke školskému systému. Přemýšlím, že si dodělám pedagogické minimum, abych mohla začít učit. A k tomu bych si ráda udělala také trenérské zkoušky, abych mohla trénovat děti."

Ještě pár let chce ale zářit i nad volejbalovou sítí, ostatně, do budoucna se nezříká ani další zkušenosti v cizině. Vždyť kvůli tomu podstoupila všechnu dřinu při návratu k vrcholovému sportu.

"Všechno je pro mě šťastná náhoda, ani já sama tomu nemůžu uvěřit. Možná mi k návratu pomohlo i to, že jsem s volejbalem začala celkem pozdě, tělo nebylo tak opotřebované. Bolelo to, člověk se musel tolikrát kousnout. Ale stojí to za to, tělo si vždycky zvykne. Důležitá je píle. A dokud člověk může, musí makat co nejvíc," nastiňuje Pavlová svůj recept a inspiraci pro další sportovce.