Koncertuje nad sítí a sní o olympiádě. Stojí za to bojovat, ví Brancuská
Na gymnastiku byla příliš vysoká, a tak se dala Monika Brancuská v páté třídě na volejbal, po vzoru svojí maminky. A i když i tady to chvilku drhlo, nakonec si rodačka z Pardubic, města zaslíbeného spíš hokeji a dostihům, sport pod vysokou sítí zamilovala. Navzdory tomu, že před pár dny oslavila teprve dvacáté narozeniny, už čtvrtou sezonu bodově táhne extraligový Olymp Praha a před třemi lety poprvé nakoukla do dospělé reprezentace. A sní o účasti na olympijských hrách.
„Podle mě je to sen každého sportovce. A lhala bych, kdybych tvrdila, že nechci na olympiádu,“ říká Monika Brancuská. „Momentálně je sice strašně vzdálený, ale myslím si, že stojí za to bojovat za každý sen,“ dodává hráčka pražského Olympu, které sport pod vysokou sítí učaroval. Svojí pílí, ale i talentem je vzorem pro ostatní volejbalistky.
Nebylo tomu tak však vždycky, začátky v rodných Pardubicích byly těžké. „První tréninky byly úplně strašné. Bylo tam hrozně moc dětí, nemohly jsme některé věci dělat společně, nebavilo mě to. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat,“ vzpomíná nadějná volejbalistka.
Ale jak už to v takových případech bývá, zafungovalo kouzlo skvělého trenéra, kterým byl v jejím případě Zdeněk Němeček. A také maminka, bývalá volejbalistka, která ji pod vysokou sítí podržela. „Řekla bych, že i trošku násilím a jsem ráda, že to tak bylo. Teď mě volejbal neskutečně baví,“ děkuje mamince. „Nejtěžší bylo překonat ty chvíle, kdy mně to vůbec nešlo, protože já jsem dost netrpělivá. Ale postupem času jsem zjistila, že je na volejbale fajn kolektiv, skvělý trenér, že mě ten sport strašně baví a chci ho dělat. Teď bych neměnila za nic na světě,“ vrací se Monika Brancuská ještě jednou na úplný začátek kariéry.
Monika Brancuská
Narozena: 19. listopadu 2004
Pozice: univerzálka
Mateřský klub: TJ Sokol Pardubice
Současný klub: Olymp Praha
Reprezentační zkušenosti: U22 a seniorský tým Česka
Krize trvala jenom chvilku, pak už šlo vše jako po másle. Zlomem v kariéře byl přesun do Prahy, ještě z Pardubic se dostala do juniorské reprezentace a ruku v ruce s tím přiletělo laso z Olympu, jednoho z nejlepších českých klubů. „Zpočátku jsem dojížděla, protože jsem chtěla v Pardubicích dokončit osmiletý gympl, kde mi vycházeli vstříc. Později jsem měla individuální plán, abych stíhala dopolední tréninky,“ popisuje. Teď už je z ní Pražačka, i když domů se stále ráda vrací.
A jaký byl pro šestnáctiletou dívku přesun z Pardubic do hlavního města, navíc do jednoho z nejlepších českých klubů?
„Přišlo mi to až nečekaně jednoduché. Zapadla jsem bez problémů, holky mě přijaly perfektně. Asi tím, že jsem byla nejmladší z týmu, tak mě vzaly pod ochranná křídla. Já jsem jim byla vděčná, že mně nejenom trenéři, ale i ony radily, co a jak mám hrát,“ vypráví jaké bylo přijetí v extraligovém týmu žen.
Pomohlo jí těhotenství
Ve druhé sezoně na Olympu jí pomohla náhoda k rychlému posunu do extraligového kádru, spoluhráčka Barbora Purchartová totiž otěhotněla. „Před začátkem nové sezony jsem s nimi odjela na pár přípravných turnajů. A musím říct, že to bylo neskutečné. Já jsem si strašně užívala už jenom to, že můžu potkat v šatně a na palubovce holky, k nimž jsem předtím s úctou vzhlížela,“ popisuje nadšeně ještě s odstupem pár let a jako příklad uvádí Pavlínu Šimáňovou nebo právě Barboru Purchartovou. „A najednou jsem s nimi mohla hrát, tak to bylo moc pěkný,“ rozplývá se hráčka, která si první extraligový start připsala, když jí bylo 16 let.
Adaptovala se nesmírně rychle, v minulé sezoně dokonce atakovala pozici nejčastěji bodující hráčky v celé extralize. „Jo, bylo by to hezké,“ poví, ale vzápětí dodává: „Volejbal je hodně kolektivní sport, takže je hlavně o týmu. A ten my jsme měly fakt dobrý. A máme i letos. Já jsem ráda, že můžu přinášet body, a pomáhat tak mančaftu co nejdál,“ říká s trochou hořkosti v hlase, protože loni zbylo na pražský Olymp v extralize žen nepopulární čtvrté místo.
Ale právě proto, že je týmovou hráčkou, a ještě k tomu nesmírně pracovitou, si jí váží trenéři i spoluhráčky. A nejspíš i to jí vyneslo pevnější místo v seniorské reprezentaci, přestože věkem patří ještě do té juniorské, řecký kouč Ioannis Athanasopoulos si ji vytáhl mezi ženy. První nominaci na přípravný kemp dostala už před třemi lety, v posledních dvou sezonách patří do týmu pravidelně.
„Jsem za tuhle příležitost vděčná, že můžu být ve výběru s nejlepšími českými volejbalistkami,“ vyznává se. Proto také oželela účast na mistrovství Evropy U22, které loni s juniorkami pomohla vybojovat.
Zato se letos v červenci zúčastnila na Filipínách úspěšné kvalifikace českého týmu o účast ve světové Lize národů. „To byl neskutečný zážitek a myslím si, že mi to hodně dalo,“ připomíná čerstvý úspěch volejbalistek, který jim zaručí častější konfrontaci se světovou špičkou. A to by mělo týmu dát zase nové zkušenosti, možnost výkonnostně se posunout.
„Už jsme hrály Zlatou evropskou ligu, bylo to skvělé. Ale tohle bude zase vyšší level, získáme nové zkušenosti,“ myslí si Monika Brancuská. „Světový volejbal je přece jen jiný než ten evropský. Každý tým má svoje specifika, možná je to spojené i s mentalitou národů,“ přibližuje svoje pocity.
Narvanou halu v Čechách nezažíváme
Pochvaluje si i pestrost tréninků pod řeckým koučem Ioannisem Athanasopoulosem, domluva v angličtině jí nedělá žádný problém. „Je to jinačí než s českými trenéry. Ale pokyny se opakují, člověk si rychle zvykne. On je sice temperamentní, ale když potřebujeme něco vysvětlit, umí zachovat chladnou hlavu a pomůže nám,“ usmívá se.
Ostatně jejím snem je zahrát si jednou na olympijských hrách, což není ve volejbale žen zrovna jednoduchý úkol. Účast si zajistí jen tucet nejlepších týmů z celé planety, přičemž jedno místo obsadí pořadatel, což budou v Los Angeles 2028 Spojené státy.
„Jestli se ta příležitost naskytne, tak uděláme všechno pro to, abychom se na tu olympiádu jednou dostaly,“ slibuje Monika Brancuská. Loni už si dokonce o vysněnou metu zahrála. Byla v týmu, který v Číně usiloval o účast na letošních Hrách v Paříži. Osmé místo na předchozím mistrovství Evropy v Düsseldorfu dokonce dávalo naději, kterou ale české volejbalistky v postup nepřetavily.
„Pár dnů předtím jsme dosáhly na historický úspěch na evropském šampionátu, očekávání byla velká a i my jsme byly navnaděné. Ale ta kvalifikace se nám vůbec nepovedla,“ vrací se do Číny. „Ale doufám, že v budoucích letech ještě přijde výkonnostní růst a mohly bychom se dostat dál,“ přeje si. Vzhledem k tomu, že jí je letos teprve dvacet let, má na optimismus nárok.
Právě k evropskému šampionátu v Düsseldorfu se pojí zatím její nejsilnější volejbalový zážitek. „Když jsme hrály proti domácím Němkám v úplně narvané hale, to bylo neskutečné,“ vypálí bez většího přemýšlení. „To tady v Čechách nezažíváme. A přijde mi to škoda, že nechodí na volejbal moc lidí. Myslím, že to je hezký sport,“ lituje.
Kdo ví, třeba se jednou dočká bouřlivé kulisy i při domácích ligových zápasech svého celku, protože její vysněnou destinací je Itálie. „To asi pro každou volejbalistku, protože tam hrají ty nejlepší hráčky světa,“ nechá nás nahlédnout do svých plánů. „Pár nabídek ze zahraničí už jsem měla, ale dosud jsem byla trochu zabrzděná, protože loni jsem teprve maturovala,“ naznačuje, že teď už by byla případnému odchodu do ciziny otevřenější, i když zároveň myslí i na život po volejbale a začala studovat vysokou školu. Na sportovkyni celkem neobvyklý obor – softwarový vývoj.
„Trošku i kvůli taťkovi, protože on dělá software. A taky je to obor, který se podle mě hodně rozvíjí, bude do budoucna potřebný. A zároveň se dá studium ideálně skloubit s online formou,“ popisuje, co všechno hrálo roli při výběru vysoké školy.
Jen je otázka, jestli by si na případné zahraniční angažmá s sebou vzala všechny hudební nástroje, které má. „Hudbu mám ráda odmalička, od první třídy hraju na klavír, akorát do Prahy se se mnou nepřestěhoval, tak jsem začala hrát na kytaru. Ale doma se moje láska k hudbě ujala. Kdykoliv byl někde rámus, byla jsem to já, zkoušela jsem hrát na cokoliv. A tak se stalo, že skoro ke každým narozeninám dostávám nějaký nový hudební nástroj. Pár kousků už to je,“ usměje se na závěr rozhovoru.
Teď má ale v plánu koncertovat především nad vysokou sítí. Kam až to velký talent českého volejbalu jednou dotáhne?
Je velmi pracovitá a na svůj věk to má v hlavě srovnané, aneb Co kdo řekl o Monice Brancuské
Lukáš Miček, trenér Olympu Praha: "Je velmi snaživá, strašně moc chce hrát volejbal, zlepšovat se. Ale je to ještě takové mladé trdlo, některé situace řeší zbrkle. Pracuje se s ní však výborně. Chápe věci, které po ní chceme, snaží se je hned plnit. Je vnímavá a velmi pracovitá i fyzicky velmi dobře připravená. I proto může být už čtvrtou sezonu v extraligovém áčku, to se u takhle mladé holky stává málokdy, že se stane lídrem týmu. Ona patří mezi ty výjimečnější. Už má zkušenosti i z nároďáku, kde sice zatím plní roli střídající hráčky za Gabi Orvošovou, ale určitě má budoucnost před sebou. Jednou by se měla posunout do zahraničí. Přál bych jí Itálii, aby zažila nejlepší evropskou ligu a poznala, jak tam všechno funguje."
Veronika Dostálová, zkušenější spoluhráčka z Olympu i reprezentace: "Na svůj věk to má v hlavě až neskutečně srovnané. Když jsem se vracela z Dukly, Monika už nějaký rok nebo dva na Olympu byla. Do týmu zapadla perfektně, nedělá problémy. Je velmi pracovitá, chce to ve volejbale někam dotáhnout a dělá pro to všechno. Navíc je to týmová hráčka, to jsou společně se zmíněnou pracovitostí nejdůležitější vlastnosti. Kromě toho ji zdobí útočná síla. Maká na sobě, chodí na tréninky s tím, že se chce zlepšovat. Má do volejbalu obrovskou chuť, chce být s ostatníma holkama, vytvářet dobrou náladu. To je u kolektivního sportu klíčové."
Veronika Virtová, spoluhráčka z Olympu, momentálně na marodce: "Monča je hodně pozitivní člověk. Ani nevím, jestli umí být někdy smutná. Vždycky šíří pozitivní energii, na všechno má dobrou odpověď, je s ní sranda. Co se týče herně, tak je to podle mě jeden z největších talentů v Česku. Myslím si, že má před sebou skvělou budoucnost někde v zahraničí, nejlépe asi v Itálii."
Zdroj: Deník.cz, foto: Český volejbalový svaz
