Tatérka a pozemní hokejistka Natálie Nováková: Když vyjde olympiáda, vytetujeme si pět kruhů
Pozemní hokej má vrytý do kůže. Doslova. Česká reprezentantka Natálie Nováková je tatérka a znak Slavie, svého klubu, si zvěčnila na nohu. „A s holkami z národního týmu jsme si říkaly, že když se dostaneme na olympiádu, vytetujeme si olympijské kruhy. Už si u mě zabukovaly asi deset termínů,“ pousmála se třiadvacetiletá hráčka. Svůj tetovací um nabídla i do hithitové kampaně s mottem Už jen kousek!, která má podpořit ženskou reprezentaci v přípravě na olympijskou kvalifikaci pro Paříž 2024.
Co byste chtěla zájemcům vytetovat?
Buď tvořím vlastní návrhy, které zveřejňuji na svém Instagramu a lidé si je zarezervují, anebo mi klient řekne svoje přání, co by tetování mělo vyjadřovat, a já ho vymyslím. Pak spolu ladíme detaily. Kampaň na serveru Hithit je úžasná a my chtěly nabídnout i něco víc. Ukázat, že nejsme jen hráčky pozemního hokeje, ale že máme svoje životy, koníčky. A já se odlišuji právě tetováním, které je teď populární, už ne tak kontroverzní jako dříve. Hokej mi dal strašně moc, procestovala jsem svět a plno toho s ním zažila a tahle služba v hithitové kampani je malinkým dílkem, který můžu hokeji vrátit.
Kdy jste propadla tetování?
Odmalička jsem měla bujnou fantazii, jak mi rodiče vyprávěli. Jsem hodně manuální typ, bavilo mě kreslení. Mamka je celá potetovaná a hrozně se mi to na ní líbilo. Na střední škole jsem tenhle obor začala sledovat. Zjišťovala jsem, že člověk může tetování dát hlubší význam, i když já mám ráda i kérky ze srandy. Je krásné, že si zachytíte nějaký moment a nosíte si ho celý život. Něco jako fotka uložená v mobilu, akorát na kůži. Ve druháku jsem si koupila svůj první strojek. Rodiče mě podpořili jak v hokeji, tak v profesi tatérky. Což je úžasné, protože pořád se najde sorta lidí, kteří to neberou jako důležitou práci, kterou se dá živit. Hodně lidí je tak zakrnělých, že práce pro ně znamená jen to, že sedíte v kanceláři od osmi do pěti a řešíte e-maily. Já jsem trošku flegmouš, máma věděla, že mě k tomu musí trošičku dokopat. Mně by to trvalo roky. Můžu jí děkovat, rodina je můj největší pohonný motor.
Tetování šlo stranou, když jste se vydala do ciziny. Jaké to bylo?
Splnil se mi sen vydělávat pozemním hokejem. Půlku sezony jsem strávila v belgické druhé lize, bylo mi osmnáct a bylo to úplné wow, že mě někde chtějí. Věděla jsem, že tam budu vynikat. Pak mě oslovil trenér z Kanárských ostrovů a řekl mi, že belgický rybník je pro mě malý. Odletěla jsem na Kanáry – a pád na držku. Španělská první liga se řadí mezi top v Evropě. Dodnes vzpomínám na svůj první trénink. První hodinu jen fyzička. Ne lehké protažení, rozklusání, ale fakt krutá dřina. Myslela jsem, že pak bude konec, jenže následovala další hodina a půl tréninku. Španělská liga je pověstná tím, že je hodně běhavá, fyzicky a technicky náročná. Po tom tréninku jsem přijela na byt a volala jsem rodičům, že to nezvládnu, že jedu domů, že jsem poslední. Naštěstí jsem se chytila a s Verčou Decsy a Bárou Čechákovou jsem pak dostala ještě roční angažmá v San Sebastianu.
A po návratu už jste začala pracovat v tetovacím salonu?
Ještě jsem zkusila vysokou školu, pokračovala jsem v ekonomice ze střední. Moc dlouho jsem se tam neudržela. Zjistila jsem, že mě škola nikam neposouvá, nedělala mě šťastnou. Připadala jsem si jako cvičená opička, která se učí věci a hned je vypouští. Vrhla jsem se na kurzy tetování, abych se tím mohla živit. Rodiče stáli při mně. A teď už aktivně tetuji dva roky.
Kolik máte tetování vy?
Plus minus třicet. Dvě z nich vyjadřují můj životní styl, který vždycky byl, je a bude propojený s hokejem. A s holkami ze Slavie jsme si udělaly slávistickou hvězdu na nohu. Neustále mě přemlouvaly, ať na nějaký výjezd vytáhnu tetovací strojek, já ho tedy jednou vzala a dopadlo to takhle (smích). Snad se strojek dočká i těch olympijských kruhů.
Jak probíhá příprava na lednovou olympijskou kvalifikaci?
Dostáváme do těla. Náš hlavní trenér Gareth Grundie posílá plány na dva měsíce dopředu. Máme třítýdenní bloky, pak týden pauzu. Každý z těch týdnů má pevný režim. Pondělí dva hokejové tréninky, v úterý jeden, ve středu kondička ve Stromovce nebo schody na Letné, čtvrtek klubový trénink, pátek posilovna, v sobotu klubové zápasy, v neděli kondiční nebo hokejový trénink. V týdnu, kdy máme od reprezentace volno, se připravujeme v klubu. Plus do toho výjezdy, kempy, turnaje.
Už víte, zda vás kvalifikace čeká ve Španělsku, nebo v Číně?
Čína se vzdala pořadatelství, takže to vypadá spíš na Indii. A všechny jsme pro ni, nikdo nechce do Španělska. (smích)
Jaké jsou české šance?
Za poslední rok, dva jsme se i díky příchodu irského trenéra zvedly. Dal nám jiný pohled a vizi, ukázal drobnosti a základní věci, které nám chyběly, abychom se mohly porovnávat s nejlepšími týmy v Evropě. Z devadesáti procent je to ve fyzické kondici, která se u nás hodně zvedla.
Cílem je olympiáda v Los Angeles 2028, ale šance se naskytla už pro Paříž 2024. Budete tam?
Kvalifikace bude náročná fyzicky i psychicky, ligy soupeřů jsou na jiné úrovni než ta naše. Bude to hodně o přípravě, o rozborech. Klíčovým postupovým kódem bude připravit se na hráčku po hráčce, jaké má oponent rohy, rozehrávky. Rozebrat je kousek po kousíčku. Pak to bude o hlavě, což je náš největší problém. Nesmíme se vystresovat, ale hrát, na co máme. Přestože je pozemní hokej v Česku malý sport, máme strašně velké úspěchy. Jsme na tom kvalitně hrozně dobře.
Co by olympiáda pro pozemní hokej v tuzemsku znamenala?
Za poslední dva, tři roky se kvalita posunula na profesionální úroveň, i když to pořád není sport, kterým by si tady mohl člověk vydělávat. A ještě dlouho nebude. Olympiáda by náš sport zviditelnila, přitáhla by děti, možná i sponzory. Dalo by nám to nový vítr do plachet. Každá z nás hokeji skoro obětuje svůj život. Hokej byl po mém boku odmalička, já tady vždycky byla pro něj. Tak to má každá z nás. Nikdo nehraje s úmyslem, že za pár let bude vydělávat sto tisíc korun měsíčně hokejem. Náš první pohon je, že nás to baví. Hokej je životní prioritou, všechno se točí kolem něj, podřizujeme mu i práci. Hodně kamarádů si klepe na čelo, když jim řeknu, že to dělám pro radost a že moc peněz není. Je s námi jednáno jako s profesionálními sportovci, ale ti nemusí pracovat, mít poloviční úvazek nebo brigády.
Práce v tetovacím salonu je ideální?
Ano, my tatéři jsme pány svého času, kalendáře, harmonogramu. Taky občas oběti padnou, musím rušit nějaké akce, které by mi mohly pomoct v pracovním růstu. I tak mám štěstí, ostatní holky si berou neplacené volno a řeší milion problémů, jestli je v práci uvolní. Je výhra mít práci, jako mám já. Nezvládla bych sedět v kanceláři a dělat monotónní práci, jsem kreativní člověk.
Máte letošní stříbro z mistrovství Evropy divize B, bronz z mistrovství světa v hale. Jsou to vaše největší úspěchy?
Úspěchem už je to, že jsem byla i do mládežnických reprezentací začleněná vždy jako jedna z nejmladších hráček. Obě jmenované akce byly úžasné. Mému srdci nejbližší je zážitek z roku 2017. Získaly jsme zlato na mistrovství Evropy juniorek v hale, hrála jsem tam se ségrou Veronikou a koučoval můj táta. Bylo krásné prožívat to spolu jako rodina.
