Introvert s výrazným exteriérem. Fousková to umí s hokejkou i tetovací jehlou
Na hřišti je nepřehlédnutelná. Nejen výkonem, i vizáží. Eliška Fousková, v devatenácti letech benjamínek české reprezentace pozemních hokejistek, kmitá v útoku s kadeřavými vlasy, které jsou tu červené, tu modré, tu zlatavé. Představujeme vám další talent v seriálu Deníku s podtitulem Vycházející hvězdy českého sportu.
„Odjakživa jsem výrazná, ráda vyčuhuji. I v oblékání. Často si měním vlasy a jejich barvu,“ říká o sobě Fousková, která je přitom paradoxně introvertem. „Asi tímhle doháním, že nedokážu mluvit. Musím prostě vypadat jinak.“
Slečna s uměleckou duší byla k pozemnímu hokeji předurčena. Mydlil ho její děda, stále ho hraje maminka. Jablko padlo přímo pod strom. „Ještě mě chytila gymnastika, chvilku jsem na ni chodila, ale spíš jsem doma skákala salta,“ vypráví rodačka z Mnichovic.
Pozemnímu hokeji však nešlo uniknout. „Přišlo to automaticky. Máma mě na něj dala už jako malou, brala si mě s sebou na hřiště. Já se nikdy nevzpírala, hokej mě vždycky bavil. Stala se z toho láska, tenhle sport pro mě hodně znamená.“
A ona může v budoucnu znamenat hodně pro něj. „Až se otrká v dospělém hokeji, doplní se jí do herní skládačky systém a čtení hry, bude z ní nepřekonatelná hráčka,“ troufá si tvrdit Kateřina Laciná, kapitánka české reprezentace a největší tuzemská osobnost.
Cestu na vrchol, tedy zatím spíš ještě pod vrchol, měla nalinkovanou. Zatímco malí fotbalisté pod vánoční stromeček dostávají balony, jí pod ním ležely hokejky. A celou dobu vzhlížela ke svojí mamince Lence.
„Hodně jsem ji obdivovala, chtěla jsem být jako ona. Než jsem se narodila, dotáhla to do reprezentace a dlouho v ní působila,“ prozrazuje Fousková na mamku, které je nyní 43 let. „Vyprávěla mi, jak si srazy národního týmu hodně užívaly. Ony měly jen pár setkání ročně, ne jako my teď skoro pořád, hrozně moc si toho vážily.“
Eliška Fousková
Narozena: 21. června 2005 (19 let)
Pozice: útočnice
Současný klub: Praga
Předchozí kluby: Mnichovice, Hradec Králové, Hostivař
Reprezentační zkušenosti: U16, U18, nyní U21 a dospělý tým Česka
Zatímco táta nesportuje, ženská část rodiny je pozemním hokejem pohlcená. A máma s dcerou dokonce spolu nastupují v jednom družstvu. Po Mnichovicích i v týmu Pragy, kam se útočnice přesunuly od září. Panuje mezi nimi symbióza, geny nezapřou.
„Je úžasné, že můžeme hrát spolu. Vidíme se na hřišti, víme, kde ta druhá je,“ popisuje Eliška Fousková. „Ale samozřejmě úcta se tady nenosí, že bych jen já mámě nahrávala. Vyhovíme si, obě dokážeme vystřelit, obě přihrát.“
Střelba největší zbraní
Právě maminka s Eliškou přivedly k pozemnímu hokeji Dianu Svyščuk, která to dotáhla také do české reprezentace. Konkrétně do její branky. „Nerada běhá, tak asi proto vyfasovala betony,“ popichuje Eliška Fousková svoji nejlepší kamarádku. „Když jsem měla oslavu desátých narozenin, řekly jsme si, že půjdeme na hřiště. Diana to zkusila, hned si betony navlékla a už zůstala.“
Spolu prožívají vzestupy a pády, které ke sportu neodmyslitelně patří. Potkaly se už ve školce, celou základní školu spolu seděly v jedné lavici. Během středoškolských let se jejich cesty rozdělily, ale teď se zase spojily při studiu České zemědělské univerzity.
„Eliška je energická, talentovaná. Vydřela si reprezentaci, měla to vždycky v ruce,“ vyzdvihuje Svyščuk svoji souputnici a chválí její přednost, tedy zakončení, což jako brankářka umí posoudit dokonale. „Její střely jsou silné. Uklízí míček přesně nahoru do rohu. A když jde sama na gólmanku, kličkou ji umí obelstít.“
Reprezentační hvězda Laciná přikyvuje: „Eliška má velice prudkou střelu, to je její velká zbraň. Pak taky hbitost a dynamika. Je vždy na místě, kde má být.“
Sama Fousková souhlasí s tím, že její střela patří k tomu nejlepšímu z jejího pozemkářského repertoáru. „Jsem rychlá, proto hraji útok, bránit neumím,“ odhaluje svoji slabší stránku, na jejímž zdokonalení neustále pracuje. „Na hokeji mě baví, že i když se hodně běhá, důležitější jsou ruce. A celá ta koordinace horních a dolních končetin je poměrně složitá.“
Ovšem pro Fouskovou ne tolik, aby jí to zabránilo v rozletu. Když se ve čtrnácti letech dostala do reprezentačního výběru šestnáctiletých děvčat, pomyslela si, že asi není úplně nejhorší. V osmnácti už u ní přistála první pozvánka do dospělé reprezentace, na což koukala s otevřenou pusou. „Bylo hustý, když si mě vytáhli. Viděla jsem v týmu i další mladé, což mě moc potěšilo.“
Hvězda Laciná, její vzor
Když ji irský trenér Gareth Grundie nominoval na letošní lednovou olympijskou kvalifikaci do Indie, její nadšení se znásobilo. „Eliška je útočnice, která si jde za svým a chce dát gól. Dravá hráčka, což potřebujeme. Snažíme se rozvíjet její velký potenciál,“ věří jejím schopnostem i Tomáš Procházka, který nedávno převzal vedení národního týmu po Grundiem.
Indie, země barev, teenagerku s vyvinutým cítěním pro vizuálno nadchla svou exotikou, ale také ji vylekala. „Indie je krásná i ošklivá zároveň, protože je všudypřítomná chudoba. Plno lidí ani nemělo střechu nad hlavou,“ líčí své dojmy z druhého nejlidnatějšího státu světa.
Hlavním úkolem však byl boj o hry v Paříži 2024. Ačkoli úspěchem neskončil, české družstvo nasbíralo zkušenosti z vrcholné scény, které ještě může využít. „Pro mě neuvěřitelný zážitek, nepočítala jsem, že mě vyberou. Nikdy jsem na tak velkém stadionu nehrála, to bylo nepopsatelné. Já byla spokojená, že jsem se párkrát dotkla míčku. Byla jsem nadšená.“
Český tým sbírá ostruhy, aby si splnil další olympijskou misi - Los Angeles 2028. „Myslím, že se nám to může povést. V kádru jsme všechny hrozně dobré, šikovné, mohly bychom to zvládnout,“ míní Fousková, jedna z těch, na kterých bude reprezentace stát.
Zatím však zkušenější kolegyně okukuje, snaží se od nich leccos přiučit. „Když hraje naše kapitánka Kačka Laciná, to je něco! Působí v Belgii, což je paráda. A pak Naty Hájková. Je o kousek starší, pro mě je to technická královna. Co předvádí na hřišti, to bych taky chtěla umět. Jak ona si vykličkuje dvě tři soupeřky!“ žasne Fousková.
Vytetuje si olympijské kruhy?
V novém kolektivu se pokaždé cítí nejistě. Nesvá. Vypadá neprůbojně. Může za to její povaha. „Elda je introvert. Když má lidi, na které si zvykne, tak už je výrazná a člověk se s ní hodně nasměje,“ charakterizuje ji Svyščuk.
Laciná to vidí podobně: „Ona čeká na svoji příležitost a pak hodí do placu vtípek. Je velký smíšek, ale taky stydlín. Což je pochopitelné, když se v nároďáku jako jedna z nejmladších teprve otrkává. Nechává si čas, než se otevře.“
Nebývalo to tak vždycky, jako malá bývala spíš extrovert. „Nemyslím, že bych v dětství byla zakřiknutá. Až když jsem nastoupila na střední školu, zklidnila jsem se,“ nachází zlom v pubertě. „Když něco nepotřebuji říct, neřeknu to. Snažím se s tím bojovat, je to brzda.“
Její výrazové prostředky jsou jiné než slovní. Tíhne k artu. Už odmala, protože její druhý děda umění vyučoval. A práci si nosil i domů, malé Elišce všechny kresby opravoval. „Bývala jsem smutná, ale teď jsem ráda, kam mě nasměroval.“
Vystudovala Hollarku, tedy Střední uměleckou školu Václava Hollara se zaměřením na grafický design. „Zkoušely jsem všechny tradiční techniky malování, kreslení, hlubotisk, litografii, všechno ručně. Na počítačích až od třeťáku,“ prozrazuje. „Nejvíc mě bavila fotografie. Mám doma zrcadlovku, i když jsem ji už dlouho nepoužila. Bavilo mě fotit i sport.“
Plánuje, že se připraví na přijímačky na uměleckou vysokou školu. Na jaře to nezvládla, protože na rozdíl od spolužaček svůj čas musela dělit i mezi pozemní hokej. Zatím studuje ČZU a přivydělává si v obchodním řetězci.
A ve volném čase se věnuje tetování. Už ve čtrnácti si koupila tetovací jehlu, inkoust a do kůže si vryla první kresbu. „Na kotník jsem si udělal smajlíka, mám ho dodnes ráda. Přišla jsem s ním za mámou a byla docela překvapená,“ culí se Fousková. „Teď už mám strojek a tetuji všechny okolo sebe, i mámu a bráchu. A samozřejmě sama sebe.“
V reprezentaci stejnou zálibu sdílí s Natálií Novákovou. Symbol z pozemního hokeje ještě na svém těle nenosí, ovšem reprezentantky už ho vymyslely. Když se dostanou do Los Angeles, vytetují si olympijské kruhy. Bude Fousková jednou z jejich tatérek a zároveň tou, jejíž kůži bude pět kruhů zdobit? Našlápnuto má dobře.
Každý takovou útočnici chce aneb Co kdo řekl o Elišce Fouskové
Kateřina Laciná, kapitánka české reprezentace: „Elišku máme v dospělém nároďáku zhruba rok a půl a jsme rádi, že v mladém věku s námi trénuje. Hned s námi odcestovala na olympijskou kvalifikaci do Indii, což nebylo snadné co se týče začlenění do nového kolektivu. Zvládla to na jedničku. Máme v ní velké naděje. Eliška je útočník a úplně klasický v pozemním hokeji, kterého chce každý tým. Je rychlá, hbitá, dynamická, má dobrou techniku, je šikovná na hokejce. Když do útočné čtvrtiny posuneme balon, máme jistotu, že akci zakončí. Když ne střelou, tak výhodou pro nás. Střelu má velice prudkou, to je její velká zbraň. Je vždy na místě, kde má být. Až se vyhraje v dospělém hokeji, doplní se jí do herní skládačky herní systém a čtení hry, pak si vyhoví s ostatními útočníky a záložníky a bude určitě nepřekonatelný hráč. Eliška je velký smíšek, ale taky stydlín, což je dané tím, že je jedna z nejmladších v týmu. Ještě se otrkává, nechává si čas, než se otevře. Je poznat, že je umělec, ať díky svému oblékání a životnímu stylu, je celá potetovaná, což si dělá sama. Na první pohled i vystupováním je svá. Ať si to udrží, hrozně jí fandím, je to fajn holka!“
Diana Svyščuk, nejlepší kamarádka a reprezentantka: „Známe se od školky, celou dobu jsme nejlepší kámošky. S její mamkou mě přivedly k pozemnímu hokeji, hrály jsme spolu za Mnichovice a teď jsme obě v české dospělé reprezentaci. Elda je energická, talentovaná. Nároďák si vydřela, měla to vždycky v ruce, je hrozně dobrým článkem do týmu. Její střely jsou silné, umí je uklidit nahoru do rohu. A stejně tak zvládne udělat kličku brankářce. Za Pragovku hraje se svojí mamkou spolu v útoku, jsou nadšené. Elda odmalička maluje, chodila na uměleckou školu, tetuje, tomu chce se věnovat i později. Je introvert, ale když má kolem sebe lidi, na které si zvykne, je výrazná. Člověk se s ní hodně nasměje. Na hřišti jde hodně vidět, má kudrnaté vlasy, často mění barvy podle toho, co jí zrovna padne do oka. Vystřídala blonďaté, růžové, zrzavé, modré, zelené.“
Tomáš Procházka, trenér české reprezentace pozemních hokejistek: „Pochází z hokejové rodiny, mamka pořád hraje, dlouhá léta byla v reprezentaci. Hokejově vyrostla v Mnichovicích, s mamkou přešla do klubu HC Praga. Od minulého roku je členem i seniorské reprezentace. Patří mezi naše mladé naděje. Má velký potenciál, který se snažíme rozvíjet. Je velmi rychlá. Útočnice, která si jde za svým a chce dát gól. Je dravá hráčka, což je něco, co potřebujeme. I studium na vysoké škole jí dovolí víc se hokeji věnovat a naplno se ukázat.“
Zdroj: Deník.cz
