Bojovala jsem s tím, říká Stellnerová. Balanc mezi synem a házenou ale nakonec našla

NAVZDORY | Ty myšlenky z hlavy nešlo snadno vytěsnit. Nebude mi to vyčítat? Nepřestane mě mít rád, když na pár dnů odjedu? Neměla bych být spíš doma a věnovat se mu? Chvíli trvalo, než to v sobě Alena Stellnerová zlomila. Než se ujistila, že pokud má být šťastná celá rodina, potřebuje i svůj prostor, aby pro ni byla stoprocentní. Jako máma, jako partnerka. A zároveň si ponechala i sportovní lásku, házenou.

"Frází je plný instagram, každý to má jinak. Já jsem ráda, jak jsme si to nastavili doma my. Pro syna udělám cokoli, miluji ho nade vše. Ale proč se kvůli tomu vzdát i něčeho, kde je mi dobře a co k životu potřebuji? Ano mám rodinu, priority jsou jiné než před lety. Ale i házená je pořád moje láska," říká Alena Stellnerová, pivotmanka českého národního týmu a interligového Písku.

Malému Matějovi jsou nyní čtyři roky a házenou už bere jako součást společného života. Aby ne, týká se ho odmalička.

"Rád se na ni se mnou dívá. Dětskýma očima, takže fandí těm, kdo má hezčí barvu dresů a raduje se z gólů na obou stranách," usmívá se jeho máma.

"Doma už to zkoušíme s míčem, byla bych ráda, aby měl k házené blízko," doplňuje pětatřicetiletá hráčka.

Sama začínala doma v Písku v podobném věku. Od dětství se vše točilo okolo házené. Žádné hory, jarní prázdniny. Brzy bylo znát, že ve Stellnerové dřímá velký talent. Postupně se přidaly reprezentační srazy dorostenek, poté kadetek.

"Pak jsem šla na vysokou školu do Prahy, první dva roky ještě dojížděla do Písku na tréninky, než jsem šla do Slavie," vzpomíná. V sešívaném dresu zůstala šest sezon, v létě 2018 se vrátila na jih Čech.

"Než byl malý na světě, házená pro mě byla číslo jedna. Moji rodiče nevynechali jediný zápas, maximálně mě podporovali. Myslela jsem i na zadní vrátka, dodělala si vysokou školu. I když nedokážu říci, jak moc je to v dnešní době důležité. Když jsem dostudovala, vyšlo z fakulty dalších sto lidí s titulem. Dnes už to tedy asi není něco navíc," přemítá Stellnerová, jejíž životopis zdobí bakalářský titul z České zemědělské univerzity v Praze a poté úspěšně zvládnuté inženýrské studium na Univerzitě Jana Amose Komenského.

Zaměstnání u profesora Koláře

Z házené měla nějaký příjem, ale rozhodně ne tak vysoký, že by jí to stačilo k živobytí. Začala pracovat na administrativní pozici na klinice u věhlasného profesora Koláře, dokázala zaměstnání skloubit s vrcholovým sportem.

"To byl vlastně zlomový bod. Práce mě naplňovala, bavila. Uklidnila jsem se, což se odrazilo i v házené. Byla jsem vyrovnaná, což se odrazilo i na osobních výkonech," svěřuje se světlovlasá pivotmanka. Když otěhotněla, život nabral další nový směr.

Vlastně si užívala období bez házené, byť ji nikdy nenapadlo, že by šla stranou úplně. "Když se malý narodil, nikdy jsem neměla pocit, že mi házená děsně chybí. Ale zároveň jsem vnímala, že až to půjde, zkusím se vrátit. Nebylo to tak, že bych se sportem chtěla skončit kvůli tomu, že mám mimčo."

Víc než rok nehrála. Z klubu průběžně sondovali, kdy to znovu zkusí, kdy dorazí na trénink. Když byly Matějovi čtyři měsíce, vyrazila.

"Nejprve to byl zvláštní pocit. Pořádně se nešlo rozběhnout, bála jsem se jít do kontaktu. Najednou vám přijde, že se nedokážete zpevnit, nemáte sílu. Ale postupně zjistíte, že se návyky nezapomínají, když házenou děláte celý život a máte ji rád," ohlíží se Stellnerová.

Naskočila naplno zpátky do sportovního kolotoče, ale k tomu bylo třeba doma nastavit režim tak, aby ho mohla zvládat i jako máma a partnerka.

"Když se hrálo v Písku, brala jsem to v klidu. Vždyť to jsou dvě tři hodinky pryč. Ale když jsem poprvé měla odjet ven, šrotovalo mi v hlavě, jak to všechno doma zvládnou."

Dobře věděla, že bez podpory a pomoci nejbližších to nepůjde. A je šťastná, že se společně podařilo najít správný balanc.

"Samozřejmě, třecí plochy vznikají jako všude. Ale když vnímáte podporu ostatních, vše se zvládá mnohem lépe. Díky nejbližším vím, že se v daný čas mohu soustředit na házenou a o malého je postaráno. Nastavili jsme si určité věci a nejdůležitější je, abychom k sobě všichni byli upřímní a říkali si věci na rovinu. S rodinou, s babičkami i dědou to máme tak, že když něco nejde, tak to nejde. A hledá se pak jiné řešení," popisuje Stellnerová.

Hlavním pilířem je pro ni pocit, že synek je spokojený a šťastný. I ve chvílích, kdy odcestuje na delší čas. Třeba na sraz reprezentace, kam se brzy po mateřské vrátila.

"Když jsem měla odjet na soustředění poprvé, bojovala jsem s tím. Jak to doma zvládnou celý týden? Teď už vím, že se to dá. S malým mluvíme na dálku po telefonu a není to tak, že by plakal a stýskalo se mu. Zeptá se, jaký byl zápas, probereme, co nového ve školce. Pak se rozloučí, pošle pusinku a já jsem v klidu. Vím, že mu nic nechybí, že mám rodinu, která se o něj umí postarat. A čas strávený s babičkami ho obohacuje. Proto nemám pocit viny, že nejsem doma. Ale zároveň dobře chápu, že je to pro mé okolí těžké, každý si ukrojí ze svého," vysvětluje hráčka, jejíž počet startů za národní tým pomalu atakuje stovku.

Nejde o kvantitu, ale kvalitu

Společný čas s potomkem se pak snaží Stellnerová prožít co nejintenzivněji. S malým Matějem sportuje, chodí na základy angličtiny, vymýšlí výlety.

"V Českých Budějovicích nebo ve Strakonicích jsou sportovní dny pro děti, je tam mezi nimi, zkouší, co ho baví. Také bydlíme na vesnici, takže to znamená být stále venku, špinavé tepláky. Obdivuje traktory, chodíme se dívat na kravičky. Když to jde, trávíme čas s přáteli, kteří mají také malé děti. Aby měl okolo sebe vrstevníky," míní.

Ví, že i házenou vnímá trošku jinak než před deseti lety. "Tedy, i teď jsou zápasy, kdy stojím na hřišti a říkám si: Sakra, proč jsem dnes tak nervózní?" směje se.

"Ale jinak házenou hraji s jiným rozpoložením, takovým vnitřním klidem, s nadhledem. Jste nastavená tak, že máte zdravého prcka, který je šťastný. To je absolutní radost. Rodina je v žebříčku nejvýš, ale zároveň mám tenhle sport pořád strašně ráda, baví mě," říká Stellnerová, kterou těší i to, že stále může obléci dres s českým znakem.

"Jsem pyšná a vděčná, že pořád mohu být součástí reprezentace. Když sportujete, je to nejvyšší meta. A i když už mám něco odehráno, chvíle s holkama v nároďáku mě stále neskutečně obohacují a posouvají. A pyšná jsem i na celou rodinu, vím, že to všechno není jen moje zásluha."

V tom, jak zvládat výchovu dítěte a zároveň vydržet ve vrcholovém sportu, může její příběh inspirovat. I když o to příliš nestojí a nechce být žádným mentorem.

"To je strašně těžké, abych dávala nějaké recepty. Nemůžu radit, každý to má v sobě nastavené jinak. Klíčové je najít balanc. Dítě je největší láska, dar. Zároveň by se člověk měl držet toho, co má rád. Čas strávený s dětmi není o kvantitě, ale o kvalitě. K tomu je dobře udržet si prostor pro sebe. Dál sportovat, najít si čas na kafe s kamarádkou, zajít ke kadeřnici. Není to jednoduché, ale není to nereálné. Nejdůležitější je respekt a vzájemné pochopení i ve chvílích, kdy vše není růžové," zamýšlí se Stellnerová.