Zahraničí? Chci to zkusit, ale když to nevyjde, svět se nezboří, říká Bendová
Není postrachem ulice podle známého dětského filmu, ale postrachem pro útočnice soupeřek rozhodně ano. Fotbalistka Lucie Bendová už má za sebou v devatenácti letech dvě mistrovství Evropy této věkové kategorie, v týmu navlékala kapitánskou pásku, byla lídrem i prodlouženou rukou trenéra. S pražskou Slavií okusila atmosféru Ligy mistrů, slavila české tituly, s klubem nedávno prodloužila smlouvu. A debut v dospělé reprezentaci? Snový. V červenci naskočila defenzivní univerzálka na závěr kvalifikačního duelu proti světovým šampionkám ze Španělska a s českým týmem křepčila po fantastické výhře 2:1.
„Absolutní euforie. Tohle se nestává každý den, ale párkrát za život,“ svěřuje se Lucie Bendová, rodačka z Velkého Meziříčí. Na přelomu listopadu a prosince se s národním týmem žen pokusí úspěšně dokonat kvalifikační cyklus. V baráži o postup na vysněné Euro se české ženy utkají s Portugalském, hraje se 29. listopadu v Portu a 3. prosince v Teplicích.
Byl to největší zážitek v kariéře?
Těch asi bylo víc. Liga mistryň je výjimečná, reprezentace také. V klubu, kde jste s holkama každý den, se úspěchy prožívají asi intenzivněji. Ale obojí je super, nezapomenutelné chvíle.
Další může přijít po baráži s Portugalskem, poslední překážce k postupu na mistrovství Evropy ve Švýcarsku v příštím roce.
Všichni se moc těšíme. Se Španělskem jsme si s holkama ukázaly, že nic není nemožné. Já pevně doufám, že to klapne.
O něčem takovém jste snila už ve chvíli, kdy jste doma ve Velkém Meziříčí začala kopat do balonu?
Bylo mi pět, když se u nás pořádal nábor. Řekla jsem si, že to půjdu zkusit, a fotbal mě chytil. Hrál ho táta, i když jen v mládežnických kategoriích, starší brácha se mu věnuje dodnes. Na něj jsem se jako malá chodila dívat. A mladší bratr už se také přidal. Takže nějaké fotbalové geny tam asi jsou. Ale dělala jsem více sportů, naše rodina je sportovně založená. Hrála jsem házenou, florbal, tenis… Pak jsem si musela vybrat, čemu se budu věnovat naplno.
Fotbal byla jasná volba?
To ne, já měla ráda všechny sporty. Byla jsem ráda, že můžu jít v pondělí na házenou, v úterý na fotbal, střídala jsem to. Ale ve fotbale jsem měla největší úspěchy, šla jsem si za tím. Mohla jsem si vybrat sama, rodiče mě nijak neovlivňovali, to je vždycky ta nejlepší varianta.
Když fotbalistky vzpomínají na dětství ve smíšených týmech, ne všechny to líčí úplně v dobrém. Dávali i vám kluci někdy najevo, že mezi ně nepatříte?
U nás to bylo v pohodě, kluci z týmu se mnou byli zadobře, možná i proto, že jsem se jim vyrovnala, nebylo to tak, že bych na hřišti něco kazila. Akorát občas jsem registrovala rodiče soupeřů, když zakřičeli na svoje dítě: Přece tě o míč neobere holka! Možná mě někdo z frustrace na hřišti fauloval, ale to je všechno. Já byla mezi kluky spokojená, vzpomínám na to ráda.
Hodně brzy si vás vyhlédla Slavia. Kdy jste začala cestovat do Prahy?
V osmi letech. Se starším bráchou hrála holka, která začala jezdit na Slavii. Jednou mě vzala na soustředění a po něm mi řekli, že by mě vzali. Tak to začalo. Měla jsem střídavé starty. Třeba v sobotu jsem hrála s kluky ve Velkém Meziříčí a v neděli jela na turnaj se Slavií. Můj táta má autodopravu, vždycky to nějak spojil a jezdil se koukat. Nejprve jsem jezdila z Moravy sama, po nějaké době se přidala ještě jedna holka ze Zbýšova. Takže jsme to propojili, jeden týden jeli moji rodiče, ten další její. Zhruba od třinácti jsem začala jezdit na jeden trénink v týdnu sama autobusem.
K maturitě z reprezentačního srazu
Rodiče se nebáli, abyste v Praze nezvlčila?
Jezdila jsem na jeden den, přespala u kamarádek a druhý den zpátky. V tomhle směru jsou rodiče fajn. Zvládli jsme to, i když to pro ně asi zpočátku nebylo příjemné. Ještě mají doma mladšího bráchu, naštěstí nezůstali sami.
A z vás už se stala Pražanda?
Jo, už jo, v Praze jsem spokojená. V patnácti letech jsem se přestěhovala, první dva roky bydlela na internátu na Střížkově ještě s jednou fotbalovou kamarádkou. Ve dvou v malé místnosti, nebylo to nic extra. Ale jak jsem se posunula do A-týmu žen, dostala jsem možnost bydlet na hotelu přímo v areálu Slavie. To je fajn. Střední školu jsem měla pět minut chůzí, na hřiště blízko. Teď trénujeme v Měcholupech, kam je to jen dvacet minut. Ale za chvíli už bych měla mít garsonku, to bude levnější bydlení než na hotelu. Už se na to těším.
Co vám dalo dospívání v hlavním městě?
Dospěla jsem. Naučíte se finanční gramotnosti, není to jako doma, kde jen dostáváte kapesné. Teď si musím peníze sama hlídat. A Praha mi dala i druhou rodinu, přece jen, do Velkého Meziříčí je to 150 kilometrů. Spoluhráčky, realizační tým, kamarádi ze střední, teď i na vysoké škole… Jsem ráda, že jsem ten krok udělala, i když to nebylo vůbec lehké.
Maturitu jste složila v dubnu a ke zkouškám jela na otočku ze srazu reprezentační devatenáctky v Blšanech, že?
Jo jo, bylo to hektické. (smích) Naštěstí jsem to zvládla, pak jsem se dostala na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Měla jsem zapsanou ještě Pedagogickou fakultu, ale tam jsem nestihla talentovky. Takže jsem měla málo bodů. Ale jsem ráda, že to dopadlo takto. Na FTVS jsem na oboru tělovýchova, zatím na bakalářském, pak můžu studovat další dva roky. A zároveň se mohu naplno věnovat fotbalu.
Přemýšlíte, jaké práci byste se v budoucnu chtěla věnovat?
Už na střední škole jsem přemýšlela, že by mě asi role tělocvikářky bavila. Uvidíme. Nikdy nevíte, jestli nepřijde nějaké vážné zranění a už nepůjde kopat na vrcholové úrovni. Anebo to rozhodování může přijít až za patnáct let. Ale stejně jako u fotbalu si půjdu za tím, co mě bude bavit.
Mělo vysokoškolské studium vliv i na podpis nové, dlouholeté smlouvy ve Slavii?
Vlastně hodně. Starou smlouvu jsem měla do roku 2026, nyní jsem dostala vylepšené podmínky a prodloužila do roku 2027. To je přesně chvíle, kdy mi bude končit bakalářské studium.
A pak? Zkusit zahraničí vás neláká?
Od holek z reprezentace na to slyším pozitivní i negativní zkušenosti. Chtěla bych to jednou zkusit, třeba jen na půl roku, nebo na rok. Ale ve Slavii jsem spokojená, o víkendu se můžu podívat i domů na Moravu, rodina pro mě znamená hodně. Takže zahraničí bych ráda na chvíli zkusila, ale když se to nepovede, svět se nezboří.
Pokud byste si mohla vybrat, jaká destinace vás láká?
Nikdy jsem neměla nejoblíbenější klub, zemi nebo fotbalistku. Určitě by mi nevadilo Německo nebo Španělsko. Ale asi bych si moc nevybírala. Hlavně bych v cizině chtěla nabrat další zkušenosti, naučila se lépe jazyk, to se do života vždycky hodí.
Ve Fortuna lize se o titul znovu přetahujete se Spartou. Po podzimní části na ni ztrácíte tři body, jak snášíte, že je hlavní rival v tabulce před vámi?
Bohužel to tak je. Hodně se toho ve Slavii změnilo. Přišel nový trenér, odešly zahraniční hráčky, dvě holky zamířily právě do Sparty. Zatím si to ještě sedá, ale věřím, že na jarní část sezony budeme dobře nachystaní a půjdeme do čela. Pořád hru dolaďujeme, ale každým zápasem jdeme nahoru.
Z lídra benjamínkem
V klubu jste prostřídala pozice stoperky i krajní defenzivní hráčky. Kde se cítíte lépe?
Je mi to víceméně jedno, jsem univerzální typ. V reprezentační devatenáctce jsem hrála střední zálohu, ve Slavii stoperku. Až když se zranila Gabča Šlajsová, potřebovali jsme zalepit mezeru na pravé straně, tak jsem se tam posunula já. Ale Gabča už je zpátky a já znovu na stoperu. Ano, asi se tam cítím nejlépe, je to pozice, která mě nejvíc baví. Jedinou nevýhodou je, že jsem malá. I v dospělém národním týmu jsem však svůj druhý zápas odehrála na stoperu.
Jak se cítíte v kabině ženského týmu? V devatenáctce jste si brala hlavní slovo, nosila kapitánskou pásku, teď jste tak trochu benjamínek.
Přesně tak. Byla jsem zvyklá být na hřišti i v kabině lídrem, vůdcem, dirigovala celý tým, byla takovým druhým koučem na hřišti. Teď jsem naopak ten tichý typ, který se rozkoukává. Na to nejsem zvyklá. (úsměv) Ale holky mě přijaly naprosto skvěle, cítím se mezi nimi dobře a každým srazem to bude lepší a lepší.
Když si chcete od fotbalu odpočinout, jaká činnost vyhrává?
No, škole zatím moc nedávám, takže většinou relaxuji jiným sportem. Zajdu si do posilovny, zaběhat. Nebo skočím s kamarádkou do kina. Neuměla bych po tréninku zbytek dne proležet na hotelu.
V Praze jste dospěla, její noční lákadla vás nikdy ani na chvíli nepohltila?
Já jsem na to nikdy moc nebyla. Zaplaťpánbůh, alkohol mi nechutná, k životu ho nepotřebuji. Když se chodilo někam slavit, odcházela jsem často mezi prvními, možná i proto, že jsem byla v týmu třeba ta nejmladší. Holky si užívaly, já si brzy chtěla lehnout. Ale aby to nevypadalo, že se nerada družím. Ráda s holkama posedím, popíjím kofolu a jsem spokojená.
Pracuje vždy na 110 procent aneb Co kdo řekl o Lucii Bendové:
Jana Běliková, trenérka v mládežnických kategoriích: "Lucka byla už od přípravky vždy hráčkou, která makala úplně stejně v tréninku i v zápase. Každé cvičení, každý zápas byl pro ni výzvou a snažila se být ve všem nejlepší. Ale zároveň byla týmovou hráčkou, která hrála hlavně pro tým, byla vždy lídrem a tahounem týmu. Ani to, že se už v patnácti letech dostala do A-týmu žen, ji nezměnilo. Pořád je tou pracovitou, cílevědomou hráčkou a zároveň zůstala pro všechny, a to i pro mladší hráčky, kamarádkou, které není nikdy na obtíž se zapojit do tréninku třeba i s hráčkami z přípravky."
Jiří Vágner, současný trenér Slavie Praha: "Lucie pracuje vždy na 110 procent. Někdy jí přesto říkám, že by mohla ještě malinko přidat, ale už takhle je jasně vidět její cílevědomost a hlavně to, že má fotbal opravdu ráda. Bendy znám od léta a od té doby mě jenom překvapuje. Jako mladá, stabilní hráčka základní sestavy má na starost i tréninkové pomůcky, je oporou holkám v kabině jako kamarádka a umí svými výkony celý tým zvednout na hřišti. Má v sobě zdravé sebevědomí, přirozenou autoritu a předpoklady k tomu být dobrým a spolehlivým lídrem celého týmu. Už nyní nakukuje do dospělé reprezentace, tyto zkušenosti jí určitě v dalším vývoji pomohou a myslím si, že nebude dlouho trvat a bude stabilní oporou národního týmu. Má v sobě pracovitost, náročnost i cílevědomost. Moc bych jí přál, aby se časem prokopala do zahraničních soutěží, aby poznala fotbal i životní kulturu jinde než v Česku. Pak bude určitě někdy v budoucnu předávat zase zkušenosti těm mladším. Často slyšíme, že vše je o hlavě. A tu má Lucka nastavenou skvěle."
Zuzana Obadalová, spoluhráčka z reprezentace WU19: "Bendy je hráčka, která na hřišti vždy nechá vše. Svou bojovností, odhodláním a nasazením jde příkladem všem spoluhráčkám, je lídr na hřišti i mimo něj, jednoduše nenahraditelná v týmu. Má skvělý přehled, vyhraje každý souboj, nepustí přes sebe nikoho a nevzdává nikdy nic předčasně. Mimo hřiště je velmi ochotná a obětavá. Vždy, když potřebujete s něčím pomoci, je tu pro vás. Má velké srdce, je neustálé usměvavá a dokáže vám zlepšit náladu, i když máte zrovna den na nic. Je to zkrátka skvělá a úžasná spoluhráčka a kamarádka, kterou by chtěl mít každý po boku."
Zdroj: Deník.cz, foto: FAČR/Pavel Jiřík ml.
